Jedno slovo - Mahámantra

1. listopadu 2012 v 10:28 | Honza |  Téma týdne
Mahámantra

Jen noc. Všude svítí hvězdy a já si v klidu ležím v posteli. Spím. Nic mne neruší a všude je
dá se říci klid. Do hrobového ticha malého pokoje zní jen tikající hodiny a tu a tam kolem projíždějící auto. Občas je také slyšet zavrzání nábytku a zapraskání staré prkenné podlahy.
Je krásná noc. Nic neruší tuto harmonickou hodinu.

Jen zvonící budík na chvíli přeruší toto období hrobového ticha. Po zazvonění budíku je ovšem zase klid. Zas jen ticho. Občas vrzne podlaha a je slyšet šustění mezi regály. Pokoj je stále tichý a nyní i zcela prázdný. Nikdo tu není. Už ani já neležím v posteli. Už tuto klidnou hodinu neruší ani můj tlukot srdce. Teď je v pokoji maximální klid.
Za chvíli je v místnosti opět slyšet vrzání. Zas podlaha. Vrzání však po chvíli mizí a je
znovu ticho. Místnost se opět stává velice poklidnou, ale není až tak poklidná jak se na první pohled zdá. Do temné světlem nenarušené místnosti zní tiché mumlání. Nezní moc zřetelně, ale přesto tady je. Je tak harmonické a přesto velice tajemné. Z melodie hlasu jako by byla slyšet krásná hudba plnící celý pokoj světlem. Ano už je slyšet lépe. Vypadá to, že se pokoj prosvětluje onou melodií. Jako by v celé místnosti nyní zněla flétna a všude voněla čerstvá tráva a květiny. Ta melodie zní tak klidně a tak známě. Jistě ji znáš. Vzpomeň si! Je to melodie tvého srdce… Probouzí lásku… Ale proč tady je?
Melodie konečně vytvořila dost světla. Už se vidím. Tu nepatrnou postavu co sedí v rohu, má
zkřížené nohy a v ruce drží jakýsi pytlík, se kterým občas pohodí a ozve se z něj zajímavý zvuk
doplňující krásnou melodii, co zní stále hlasitěji a je stále krásnější. Snažím se jí slyšet. Co to říkám?
Pořád to neslyším zřetelně.
Melodie dál prosvětluje pokoj a mění ho na krásné místo, které jakoby připomínalo ráj.
Jemné tóny melodie tvoří krásné prostředí. Oválné kopce pokrývá koberec tvořený tou nejjemnější trávou a těmi nejvoňavějšími květinami. Stojí tu několik stromů a pod nimi se pasou krávy. Je to krásné místo, které je osvětlováno sluncem, vylézajícího zpoza mrků. Nádherné místo… Plné lásky.
Ano, ano, teď tu melodii už slyším dostatečně. Sedím pod stromem s malým pytlíkem a
mumlám si krásnou melodii naplňující moje srdce. Slyším ty slova. Jsou zřetelná a tak krásná… Krišna přichází.
Mumlám si tu melodii pořád dokola. Jak krásné je si ji stále opakovat. Díky ní jsem stále
šťastnější. Dodává mi blahodárnou energii. Jsem svěží. Pln lásky. Pln štěstí. Krajina rozléhající se
kolem mne je stejně krásná jako ta stále opakující se melodie dodávající mi sílu. Toto štěstí však nyní musí skončit.
Do pokoje se opět vrací tma. Znovu je tady ta stará prkenná podlaha, starý vrzající nábytek a
temnota mého pokoje. Není tu nic, co tu bylo před chvílí. Blahodárná melodie mého srdce musela zmizet. Jsem tu jen já a můj pokoj. Žádné krávy, ani louka se stromy kde by se pásly. Jen můj pochmurný pokoj. Proč ta melodie nemohla znít déle? Proč?
Otevírám závěsy do pokoje, aby se do místnosti dostalo dost světla. Ano v pokoji je světlo, ale
není tak krásný. Chybí v něm ta krásná melodie mého srdce. Odcházím. Pokoj je opět prázdný. Nikdo v něm není. Ticho v pokoji zas ruší jen tikot hodin a sem tam projíždějící auto. Je pochmurný i přes skutečnost, že sem proniká hodně světla. Stále mu něco chybí. To tajemné nekončící štěstí. Snad zítra ráno zas přijde… Krišna…
KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | 1. listopadu 2012 v 15:24 | Reagovat

Děkuji ti prabhuji za zveřejnění :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama