Cesta do pekla

7. dubna 2011 v 21:52 | Anatolij Todorov |  Téma týdne

Cesta do pekla

Anatolij Todorov
Tento příběh mi vyprávěl můj známý, Hare Krišna mnich , Dhumrákša dás. "Ty jsi novinář. Zkus to, možná se ti to podaří (napsat a vydat)," řekl. "Jen prosím, neuváděj mé příjmení, pro tento svět už jsem dávno mrtvý." Jeho vyprávění bylo plné emocí. Zbylo jen odstranit slang a přidat vysvětlivky. Zde je jeho příběh:

Už nemohu dále mlčet. Před pěti lety, když jsem odešel z nemocnice, jsem se zkoušel podělit o to, co jsem viděl, s lékaři, příbuznými, známými, psal jsem do novin a jediné, čeho jsem dosáhl, bylo úplné odcizení. Nakonec se mi začalo zdát, že to, co se mi stalo, byl jen výplod představivosti, je-li to ovšem možné u člověka ležícího v komatu 23 dní. Ale realita posmrtné existence je natolik krutá, že o tom musím povědět.

Do své smrti jsem já a většina mých vrstevníků vedli naprosto hříšný život. Věnovali jsme se špinavému a podvodnému byznysu a po večerech jsme se scházeli v podezřelých podnicích a užívali jsme si naplno, jak jen jsme mohli. Vydělávali jsme hromady peněz a zároveň je ihned bezmyšlenkovitě utráceli za skvělá auta, pití, drogy a holky. To hlavní v našem životě bylo umění vydělat prachy, Jakým způsobem - to nás nezajímalo. Můžeš být to poslední hovado, ale když máš prachy, jsi autorita. Moralisty jsme opovrhovali, považovali jsme je za závistivce a smolaře.

Když se mě zmocnila úzkost, což se někdy stávalo, chodíval jsem za svým mladším bratrem do staroobřadního kláštera. Byl prostý jako dítě a měl mě upřímně rád. Snažil se mi vždy něco přečíst ze svých starozákonních knížek, něco o vyšším poslání člověka, o tom, že nás Bůh všechny miluje. Choval jsem se k němu nadřazeně, chlubil jsem se výdělky a nabízel mu něco si vydělat, ale on se jen tiše usmíval a říkal: "Nemá to smysl, Koljo. Marnost nad marnost. Dříve nebo později všechno pomine a přijde hlavní zkouška - smrt." Přitom mě ale nikdy nestrašil Božím hněvem ani peklem. Vedl čistý život, a jediný hřích, který měl, bylo pití, ale zdá se, že to křesťanství nezakazuje.

Jednou večer jsme se hodně pohádali. On jako vždycky neměl peníze. Vysvětloval jsem mu: "Neblázni, musíš pracovat", ale on pořád mluvil o službě Bohu. Odešel jsem podrážděný. A ráno už nebyl. Spěchal na bohoslužbu a cestou ho srazila tramvaj. Poprvé v životě jsem zažil šok a silně pocítil, že na smrt nemusíš čekat ani ji volat, je vždycky nablízku.

Celý týden jsem pil a potom jsem začal vyklízet jeho pokoj. Mezi početnou křesťanskou literaturou jsem nečekaně objevil Bhagavad-gítu se spoustou záložek. Divil jsem se, jelikož jsem nevěděl, že se zajímal o indickou filozofii. S napětím jsem tu knihu otevřel a začetl se. Následující den si pro Bhagavad-gítu přišel náš společný známý a když uviděl moji úzkost, řekl: "Dobrá, nech si ji, teď ji potřebuješ víc."

Po týdnu jsem zpřetrhal vztahy se svými společníky. Prohlásil jsem, že budu pracovat sám a upadl do deprese. Nic se mi nechtělo dělat. Zkoušel jsem číst Bibli, ale nic jsem z ní nepochopil. Bhagavad-gítá na mě ale udělala dojem jako když se do temné místnosti vpustí světlo. Na mé otázky "Kdo jsme? Proč tady žijeme?" jsem dostával podivuhodně jasné a prosté odpovědi. Vyhledal jsem podle adresy v knize chrám "krišňáků" a s radostí jsem tam trávil volný čas.

Tito tiší a laskaví lidé nazývající se oddanými služebníky Krišny se mi líbili. V jejich společnosti nějak samy od sebe zmizely všechny mé zármutky. Začal jsem navštěvovat jejich ranní bohoslužby a přednášky, občas jsem přispěl nějakou maličkostí a dokonce jsem pomáhal v kuchyni škrábat brambory. Poté, abych se rozptýlil, jsem se ženou a dítětem odjel na Kavkaz. Peníze jsem ještě měl a opět jsem bezmyšlenkovitě promarňoval život tak jako dříve. Zdálo se, že tomu tak bude věčně.

Ale brzy byl s naší idylou konec. Přišly problémy s penězi, a tak bylo nutné se znovu pohroužit do obchodních záležitostí se vším, co s tím souvisí - restauracemi, pitím, hádkami, rvačkami, a tak dále. Díky podvodu jsem získal slušnou sumu a začal jsem znovu pít.

V jednom okamžiku jsem začal vidět jinou realitu, jednoduše řečeno čertíky. V lékařském jazyce se tomu říká "delirium tremens". To je nemoc, která člověka dostane na psychiatrickou kliniku. Člověk přesekává tenké energetické pole, které nás odděluje od jiných planet. Mnohem později ve Šrímad Bhágavatamu jsem našel přesný popis všech těch bytostí, které žijí vedle nás v paralelních světech.

Nevím, jakým zázrakem se mi tehdy podařilo samostatně se zbavit tak hrozné společnosti, ale od toho momentu jsem se rozhodl, že nebudu pít. Držel jsem se asi dva týdny. Potom jsem vypil láhev piva a zničehonic jsem pocítil, že se odděluji od svého těla. Pokoj se rychle naplnil povědomými šedozelenými bytostmi. Ale v jejich chování se něco změnilo. Zdálo se, že na někoho čekají. Potom se objevily bytosti, které jsem nikdy předtím neviděl. Všechny ostatní se před nimi uctivě rozestoupily. Nebylo žádných pochyb - přišly si pro mne! Pocítil jsem, jak mi po nohách teče teplý pramínek.

"V okamžiku smrti člověk vidí, jak k němu s očima plnýma hněvu přicházejí poslové pána smrti, a velkým strachem se pokálí a pomočí." (Šrímad-Bhágavatam 3.30.19)(citáty z Védských textů jsou psány kurzívou)
Následek

Mohou přijímat jakékoliv podoby. Nejčastěji ty, kterých se člověk nejvíce bojí. Mě osobně byly lhostejné postavy z hororů, ale jediné, čeho jsem se bál, byla zrada. Oni toho v mžiku využili, přijali podoby mých přátel, roztáhli se na gauči a zavedli obyčejný světský rozhovor. S hrůzou jsem si uvědomil, že z mé paměti vycházejí ty nejšpinavější činnosti a myšlenky. Dokonce jsem netušil, kolik odporu se tam nahromadilo! Tak jsem pocítil vnitřní bolest za to, že jsem celá ta léta žil bez cíle. Stydím se za svou špinavou a hříšnou minulost.

Potom začal křížový výslech. Rychle jsem se zamotal a začal šílet. Nevydržel jsem ten tlak, vrhl se k oknu a proskočil jím. Během pádu ze sedmého patra jsem začal rychle opakovat nějakou modlitbu.

Trest

Byly čtyři ráno, den narození Ježíše Krista. Bolest z nárazu o zem jsem nepocítil, a proto jsem se klidně zvedl a začal jsem chodit kolem svého zmrzačeného těla. Hleděl jsem na louži krve, na úlomek kosti vyčnívající z kalhot, a když jsem si uvědomil výšku pádu, jasně jsem pochopil, že spoléhat se na zázrak bylo naivní. Nic jiného než odpor jsem k sobě necítil. Manželka ode mne odešla a správně udělala. Kdo potřebuje ochlastu?

V půl šesté mě našli. Když se kolem shromáždili lidé, rozhodl jsem se zažertovat a nahlas řekl: "Co na mě všichni čumíte? Živou mrtvolu jste nikdy neviděli, co? Zavolejte pohřební službu." Nikdo ale nereagoval. "Teď se zasmějeme zase my," sykl odněkud zezadu zlověstný hlas. Ohlédl jsem se a strnul - Jamadútové! Vypadalo to, že opuštěním těla se pro mě nic nezměnilo, ale navíc přibyly přitěžující okolnosti.

Přijela sanitka. Hroudu masa bez zbytečného sentimentu naložili. Vrhl jsem se za autem, ale hned jsem byl sražen děsivým úderem. Jamadútové přes mě okamžitě přehodili pevnou neviditelnou síť a táhli mě do vesmíru. I když jsem neměl tělo, plně jsem si uvědomoval svoji osobnost: viděl jsem, slyšel jsem, cítil jsem a klepal jsem se v mrazivém strachu, který přichází, když chápeš, že tě čeká něco hrozného, ale nevíš přesně co.

"Podobně jako státní policie zajme zločince, aby ho potrestala, tak člověka, který se věnoval zločinnému uspokojování smyslů, zajmou Jamadútové. Kolem krku mu přiváží silný provaz a zahalí jeho jemnohmotné tělo, aby mohl podstoupit přísný trest." (Šrímad-Bhágavatam 3.30.20)

"Můj milý králi, člověka, který si přivlastní právoplatnou manželku, děti nebo peníze někoho jiného, zajmou v okamžiku smrti divocí Jamadútové, sváží ho provazem času a násilně uvrhnou do pekla zvaného Támisra. Na této velmi temné planetě hříšníka trestají - bijí ho a spílají mu. Je mučen hladem a nedostává žádnou vodu k pití. Hrůzostrašní pomocníci Jamarádže mu takto působí kruté utrpení, následkem kterého někdy omdlévá." (Šrímad-Bhágavatam 5.26.8)

Bít mě začali hned. Od úderů gumovým obuškem do hlavy jsem ztrácel čas od času vědomí a nemohl jsem rozeznat, jestli vidím hvězdy nebo jiskry z očí. Obdivuhodné je, že v jemnohmotném těle se také ztrácí vědomí. Postupně jsem začal uvykat novému stavu. Bijí mě po hlavě, no a co. Jako by to tak mělo být. Když si toho Jamadútové všimli, obušky vyměnili za biče - utrpení zesílilo.V jednom okamžiku mě napadlo, kdybych se napil, bolest by nebyla tak pronikavá. Poprosil jsem o vodku. Oni řekli: "Okamžíček." Jeden mi rozevřel čelisti a druhý mi začal pomalu nalévat do hrdla nějakou tekutinu a říkal: "Pij, drahoušku, nestyď se." Zakvílel jsem. To nebyla vodka! Svíjel jsem se bolestí, zalykal se, a byl opilý. A oni byli ještě škodolibí: "Nic si z toho nedělej, bude hůř!" Zkušenosti mám, věděl jsem, co mě ráno čeká.

"Každý bráhmana či jeho žena, kteří pijí alkohol, jsou po smrti odvlečeni Jamarádžovými pomocníky do pekla jménem Ajahpána. Toto peklo také čeká každého kšatriju, vaišju či člověka vázaného slibem, kteří v iluzi pijí soma-rasu. Jamarádžovi pomocníci tam stojí na jejich hrudích a lijí jim do úst roztavené železo." (Šrímad-Bhágavatam 5.26.29)

V pekle byly spousty druhů trestů: trhali mě na kousky nějací zlí, zvířatům podobní tvorové (zvaní ruru a kravjáda, na zemi nežijí -pozn.autora) a na kost mě ožírali termiti. Smažili mě v měděné pánvi, mrazili v ledu, protahovali trním, stahovali mi kůži. Mnohé z těchto útrap jsou známé na zemi, ale že všechny budou použity na mě, to jsem nečekal. Některé jsem si zapamatoval navždy. Jednou mě zavěšeného pomalu spouštěli do vřícího oleje. Když bolest dosáhla vrcholu, vytáhli mě, ale když odezněla, ponořili mě znovu. Také je velmi bolestivé, když tělem prorůstají stébla mladého bambusu ostré jak šídlo. Za noc vyrostou o třicet centimetrů. Ale ještě těžší je stát nahý u pranýře, když tě míjí dav těch, pro které jsi žil a dřel jako vůl, a oni ti krutě spílají. Říkají ti vše, co se v nich nahromadilo a vše je holá pravda. Ty se přitom nemůžeš ani přikrýt ani nic namítat, protože jsi umřel. Až po smrti poznáváš, jakým darebákem jsi byl. Není zvykem mluvit špatně o mrtvých, ale kdo to dodržuje?

"Člověk, který živil sebe a členy své rodiny hříšnými činnostmi, trpí po opuštění tohoto těla v pekelných podmínkách a jeho příbuzní trpí také." (Šrímad-Bhágavatam 3.30.30)

Mnohé jsem vytrpěl dokonce i od vlastní mysli. Je mi na zvracení a ona furt fňuká a strká mi pod nos všelijaké svinstvo, jakoby v životě nebylo nic dobrého. Možná, že opravdu nic dobrého nebylo. Na co vzpomínat? Na falešné svátky? Nebo jak mě přijímali do pionýra? Život je na hovno a smrt není žádná úleva! Žádné světlo na konci tunelu jsem nespatřil.

V jednom okamžiku jsem se ocitl ve velmi velkém, světlém pokoji, kde měkký ženský hlas pronesl: "Máte vše uvnitř polámané a roztrhané, ale nemějte strach. My vás určitě vyléčíme. Zatím se uvolněte a užívejte si." No konečně. Skončilo mé utrpení - jsem v ráji. Shromáždění lidé, světská společnost, si začali objednávat různé nápoje. Taky jsem si objednal, růžové šampaňské. Přinesli ho celou bednu! Všichni mi blahopřáli, pronášeli nějaké příjemné proslovy, pozbudivě na mě kývali, usmívali se a pili a pili. Ale já jsem zjistil, že nemohu dosáhnout na pohár. Marně jsem se snažil gesty naznačit, že chci pít! Nikdy v životě jsem neměl tak strašnou žízeň. Za polknutí vody z rezavého potrubí bych udělal cokoliv. A pak znovu vězení, kati, výsměch, ponižování.

Šli mi už na nervy - ti, kdo tam se mnou trpěli. Společně jsme trpěli v pekle, nebyla cesta zpátky a oni se pořád snažili udělat něco ohavného! Jako kdyby jim to dělalo lépe! Takhle to pokračovalo hodně dlouho. Umíral jsem možná několiksetkrát, měnil jsem těla a planety, kterých bylo obrovské množství. O jedné planetě - Krmibhódžaně - stojí povyprávět podrobněji. "Krmi" znamená v sanskritu "červi". Na tuto planetu se dostávají zločinci, kteří žijí na úkor utrpení jiných. Celou planetu tvořilo nekonečné jezero zaplněné krvavou kaší v podobě hromady plazících se obrovských tučných červů. Nestihl jsem tam ještě ani spadnout a hned se do mě ty potvory ze všech stran zakously. Začal jsem je také chamtivě požírat. Ó Bože, jak mi to všechno připomínalo náš pozemský život! Jen kdyby ti, kteří propagují zločin a sex, věděli, jak skončí. Mohu jim jen popřát věčný život. Raději ať neumírají!

Potom mě nějaký čas drželi v žumpě s nějakou odpornou substancí, ale pocity studu a bolesti už velmi zeslábly, dokonce i spolutýraní sousedi už nebyli tak zlomyslní. Taky toho měli dost.

"Pokud pošetilý člen některé třídy dvojzrozených (bráhmana, kšatrija a vaišja) nutí svou ženu pít jeho semeno pod vlivem chtivé touhy udržet ji ve své moci, je po smrti uvržen do pekla zvaného Lálabhákša. Tam je vhozen do řeky tekoucího semene (Šukra-nadí), které musí pít." (Šrímad-Bhágavatam 5.26.26)

Teď již chápu, co znamená trpět v pekle tisíce životů. Není to zveličování. V jemnohmotném těle cítíte přesně tak jako v hrubohmotném. Rozdíl je jen v tom, že hrubohmotné dovoluje zemřít jen jedenkrát a jemnohmotné lze donutit umírat donekonečna. Všechna tato pekelná utrpení jsou určena pro to, aby zúžila vědomí člověka na jednoduché instinkty. Potom se již pokorně narodí v jakékoliv zvířecí podobě.

"Když živá bytost projde všemi strastiplnými pekelnými podmínkami a v náležitém pořadí také nejnižšími podobami zvířecího života, které předcházejí lidskému zrození, je očištěna od všech hříchů a narodí se znovu jako člověk na této Zemi." (Šrímad-Bhágavatam 3.30.34)

"Můj milý králi Paríkšite, v Jamarádžově provincii existují stovky a tisíce pekelných planet. Všichni bezbožní lidé, o kterých jsem hovoři - a také ti, o kterých jsem se nezmínil - musí vstoupit na tyto planety podle míry své bezbožnosti. Zbožní lidé však vstoupí na jiné planetární soustavy, na planety polobohů. Nicméně zbožní i bezbožní se po vyčerpání výsledků svých zbožných či bezbožných činností opět vracejí na Zemi." (Šrímad-Bhágavatam 5.26.37)

"Poté, co se těšili nesmírnému nebeskému požitku smyslů a vyčerpali výsledky svých zbožných činností, se vracejí na Zemi, planetu smrti. Ti, kdo chtějí uspokojit smysly pomocí dodržování zásad tří Véd, tak dosahují pouze opakovaného rození a umírání." (Bhagavad-gítá 9.21)
Amnestie

Jednoho dne mne v průhledném balení dovezli do obrovského trůnního sálu. Na trůnu seděl člověk, který se něčím podobal carovi Ivanu Hroznému. Zahájil soud a když na mě přišla řada, tajemník přečetl můj rozsudek o nápravných prostředcích, z čehož plynulo, že s budoucím pekelným životem jsem docela dobře obeznámen.

A mimochodem, právě tady byl poprvé promítnut film mého života. Hnusný film - žádný scénář, žádný nápad. Porno a samá špína.

Zblízka se bůh smrti Jamarádža nezdál tak děsivý. Jeho milý a lidský úsměv se rozhodně lišil od tváří mých mučitelů. Na něco se mě vyptával a káral mě tak měkce, otcovsky, že jsem to nevydržel a rozplakal se. Dali mi vodu, obyčejnou, bez žádných podvodů. Napil jsem se a uslyšel otázku:
"Když te propustím, čím se budeš zabývat?" Úplně nečekaně, sám od sebe, jsem řekl: "Budu mnichem. Budu sloužit Bohu."
Jamarádže to překvapilo: "Bohu? To je dobré, mnozí slouží Bohu - například tito" a zazněla příjemná hudba, církevní sbor zapěl chorál.
"Ne, to není ono," řekl jsem.
Najednou se rozezněly varhany. Těžce, jako ve filmu "Ovád".
"Ale ne, to taky ne," říkám. "Mě se víc líbí: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare..."
On se rozesmál: "Abys mohl sloužit Bohu, musíš mít víru. Věříš vůbec někomu?"
Zamyslel jsem se a v ten okamžik se přede mnou objevil Dáruka, mnich, kterého jsem potkal v chrámu Krišny. Jeho pohled byl tak čistý, zářivý a hleděl na mě s takovou láskou, že jsem se málem zadusil štěstím: "Tady, jemu, jemu věřím!"
"Sláva!" řekl spokojeně Jamarádža a tleskl. Vše zmizelo.

"Pán Brahmá mě zaměstnal tím, abych posuzoval dobré a zlé skutky lidí, a tak mě oslovil jménem Jama. Podléhají mi pouze lidé, kteří neposlouchají duchovního mistra a Višnua a nejsou jim oddáni. Já sám vzdávám poctu lidem, kteří se klanějí u lotosových nohou Šrí Hariho." (Narasimha Purána 9.2)

Probral jsem se na jednotce intenzívní péče. Tělo mi dali dohromady a důkladně zafixovali speciálním postrojem. Celou tu dobu jsem byl v bezvědomí. Dobře jsem chápal, že mi život nevrátili jen tak - dali mi možnost ho znovu přehrát. I když jsem v pekle byl nekonečně dlouho, na zemi uběhlo pouze třiadvacet dní.

"…ekam dinam varsa sata pramanam narake bhavet." - jeden den (na zemi) se stane sto lety v narace (pekle). (Garuda Purána 2.3.79)

Lékaři žasli, jak mužně jsem snášel všechny procedury. Aby ne. Zdejší utrpení je ubohost ve srovnání s tím, co jsem zažil tam. Když byla bolest nesnesitelná, úmyslně jsem odcházel z těla pryč, procházel jsem se po pokoji a poslouchal spor lékařů o to, jestli přežiji nebo ne. Přesvědčen, že mne nikdo nevidí, jsem se začal po dlouhou dobu toulat ve svém jemnohmotném těle, nejdříve po nemocnici a potom po celé Moskvě. Několikrát jsem navštívil byt manželky a viděl jsem, že mé návštěvy jí působí velký neklid. Začali na mě hned vzpomínat, nadávat mi, pak mě litovali a dokonce mě chtěli i navštívit, ale nepřišli. Ale okamžitě zareagoval na mé návštěvy otec. Žil u Moskvy a vždy, když jsem se u něj objevil, okamžitě odložil své povinnosti, vzal košík s ovocem a zeleninou a jel za mnou.

V nemocnici jsem několikrát spatřil Jamadúty. Při pohledu na to, jak vytahují duši umírajícího, mi běhal mráz po zádech, ale naštěstí jsem je už nezajímal.

Když mě pustili z nemocnice, do bytu za mnou zase přišli mí staří kamarádi a kamarádky - samozřejmě, že ne s prázdnýma rukama. Když jsem se chystal začít pít, téže noci ke mně přišla pekelná návštěva a začali mne vytahovat z těla ven. Se zbytkem dechu jsem vychraptěl "Hare Krišna" a probudil jsem se zalit studeným potem. Ze strachu usnout jsem až do svítání opakoval tuto záchrannou modlitbu.

"Tak jako oheň rychle spálí chomáč bavlny, svaté jméno Pána Hariho ("Hare Krišna") rychle spálí všechny hříchy osoby, která je vědomě či nevědomě pronáší." (Sátvata tantra 7.12)

Ráno jsem se stěží dokulhal na nádraží a odjel na vesnici, co nejdál od hříchu. U babičky jsem v klidném prostředí začal vážně studovat Šrímad-Bhágavatam, díl za dílem, a ve třetím a pátém jsem našel podrobný popis vesmíru od vyšších planet až po mě známé pekelné planety. Tehdy jsem se konečně rozhodl věnovat se službě Bohu. Za půl roku jsem jel do Moskvy nechat si odstranit kovový postroj držící mé tělo. Lékaři byli překvapeni, že samostatně chodím bez berlí. Ve skutečnosti jsem měl ještě minimálně půl roku ležet v posteli.

Když jsem se po operaci uzdravil, jel jsem ke krišňákům, ale na původním místě už nebyli. Chrám se přestěhoval do Sucharjova u Moskvy. Zjistil jsem novou adresu a jel jsem tam. První, koho jsem potkal, byl Dáruka - ten, který mě vytáhl z pekla. Se slzami i smíchem jsem mu vyprávěl o svém utrpení a slibu daném Jamarádžovi. Za rok jsem dostal zasvěcení od duchovního mistra a stal se mnichem.

"Člověk by se měl snažit sdružovat s oddanými Pána Hariho, kteří poskytují osvobození ptákům a zvířatům, o lidech nemluvě." (Sátvata tantra 8.32)

"Ó nejlepší z bráhmanů, osoba, která s vírou pronáší svaté jmého Pána Hariho, postupně dosáhne věčného výsledku. Dosáhne velké zbožnosti, zničení svých hříchů, čtyř druhů odříkání, služby duchovnímu mistrovi, uvědomění si vlastního já, odstranění iluzí a věčného vnímání dokonalé transcendentní blaženosti." (Sátvata tantra 7.13-14)

Teď nabízím lidem ke koupi svatá písma - Bhagavad-gítu nebo Šrímad Bhágavatam - a upřímně jim říkám, že mě tyto knihy zachránily. Lidé vidí v mých slovech upřímnou touhu jim pomoci a s radostí si knížky berou. Jsem naprosto šťastný a jediné, o co prosím každý den Pána, je, aby se lidé upamatovali na svoji původní duchovní podstatu. Pak dostanou šanci opustit tento hrozný materiální svět, kde není klid dokonce ani po smrti a vrátit se do duchovního světa.

Překlady veršů (c) BBT Česká Republika
www.harekrsna.cz/cvs/
www.krishna.com

Obrázek: Nejsme toto hmotné tělo, jsme duše. Podoba duše je zde zobrazena samozřejmě symbolicky, protože duše není vnímatelná smysly a navíc je velice malá.

Další odkazy:

Více o duši.
Více o reinkarnaci.
Hlavní účel tohoto blogu je Socio-spirituální revoluce.

Pro ty, kteří chtějí něco dělat se stavem dnešního světa je zde:

KONCEPT SPOLEČENSKO - SPIRITUÁLNÍ REVOLUCE

Download-Volně ke stažení:
Mnoho hodin sladkých i dynamických kírtanů v mp3, tradiční bhadžany v mp3, indická hudba v mp3, meditační hudba v mp3, přednášky duchovních mistrů a ještě něco navíc……to vše k poslechu nebo volně ke stažení:

Klikni zde

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama