Pěšákem v bitvě o Národní třídu 17.11. 1989

6. června 2010 v 19:36 | Martin Novák , A. Kudlička |  Komentáře událostí

17. listopadu 1989 jsem byl ve studentském průvodu z Albertova na Národní třídu.

  Nebojte se, nebudu líčit, jak to bylo strašné a jak se nám podařilo něco fantastického, co změnilo dějiny této země a snad i světa. Zkuste číst dál.

Nebyl jsem žádný hrdina ani disident a podobně jako řada dalších účastníků té demonstrace bych na ni možná nešel, kdybych tušil, co na jejím konci hrozí.

Ostatně v závěru té demonstrace jsem vůbec netušil, že jsme na Národní obklíčeni ze všech stran. Pokud jsem svojí maličkostí pomáhal ten večer dějiny psát, pak trochu nevědomky. Pochopitelně nikdo nemohl tušit, že zrovna 17.listopad bude začátkem konce.
Poslední fáze zákroku:
Demonstranti jsou stlačeni na nejvyšší možnou míru. V prostoru u podloubí (dnes pomník) je vytvořena ulička. Jediné místo, kudy se lze dostat pryč. Po stranách této uličky stojí Červené barety a pendreky mlátí každého, kdo uličkou prochází.

Tehdy v devatenácti mi to ovšem chvílema docela připadalo, že jsme na Národní a potom stávkami a dalšími demonstracemi přepisovali historii. Dnes samozřejmě vidím mnohé jinak. Hlavně to, že všude okolo ve střední a východní Evropě už se režimy dávno drolily a že ani naši komunisté už nemohli počítat s podporou Moskvy a jejích tanků, když by došlo na nejhorší.

Že to vlastně byla spíš ostuda, že u nás vše trvalo tak dlouho (ano, kromě Poláků, Maďarů a východních Němců nás předběhli i Bulhaři) a že režim by se dříve nebo později stejně sesunul i bez 17.listopadu, patrně někdy v první polovině roku 1990.

Nemyslím, že by bylo zas tak co slavit, pokud nepovažujema za důvod ke slavení samotný fakt, že komunismus prostě skončil.

Ale zpět na to páteční odpoledne na Albertově před dvaceti lety. Šlo se hlavně proto, že ta demonstrace byla povolená. Odpadly obavy, že výsledkem účastí na podobném podniku bude zatčení a vyhození ze školy.

Představa, že budu muset zametat ulice nebo házet lopatou na stavbě dálnice kvůli tomu, že mě seberou na demonstraci, nebyla moc lákavá..

  Ale 17.listopadu se šlo beze strachu. Všechno bylo pod hlavičkou SSM, nikde žádný policista v uniformě.

Jít po Praze a volat hesla proti komunistům byl tehdy jedinečný pocit. Navíc jsme se dobře bavili, třeba voláním na lidi, kteří nás sledovali z otevřených oken: "Už to začalo!" nebo "Už je to tady!"

Skoro bych řekl, že kdyby to nezastavili na Národní, došli bychom až na ten Václavák a tam byli až do rána.

Na samotné Národní jsem měl štěstí. Nevím proč, ale ačkoliv jsem prošel tím pověstným podloubím, odkud tolik lidí vylezlo zkrvavených, na mě žádná rána nepřistála. Držel jsem se staré bráchovy rady hlavně si chránit hlavu, takže jsem ji měl skloněnou a na ní ruce.

Pamatuji si jen neuvěřitelně rychlý pohyby těch bijících policistů. Obzvláště jednoho velmi vysokého, který mydlil několik lidí hlava nehlava v rohu, kde je dnes ten pomníček s rukama a kam se chodí na výročí dávat květiny.

Měl jsem z těch policajtů dojem, jako když si starou vinylovou desku pustíte na gramofonu rychlosti 45 místo 33 nebo když se přetáčí film na videu dopředu. Prostě bili a kopali strašně rychle, jako kdyby někam spěchali.

A další věc, na který se nezapomíná, byl křik holek všude kolem. Prostě ženský řev z plných plic, strachu a šok..

Po podloubí následoval útěk Mikulandtskou ulicí. Později jsem četl, že jí policisté zavřeli a lidi mlátili i na chodbách a schodištích domů, kam se schovávali. Já jsem se dostal ven bez problémů.

O ulici dál ale už byli někteří lidi zranění, krváceli, sotva se drželi na nohou. Taxikáři je odmítali brát, několik jich radši vyrazilo rychle pryč.

Jak jsem napsal na začátku. 17.listopad nebyl podle mne žádným hrdinským odporem vůči totalitě, spíš ranou z milosti pro skomírající a shnilý režim. Patos a dramatická gesta mi k tomu ve vzpomínkách moc nesedí, jakkoliv na to postupné probourávání se do svobody vzpomínám docela rád.

Ale přijde mi to už strašně dávno. Když jdu dnes po Národní třídě, někdy si na to vůbec nevzpomenu a když ano, tak si říkám, že to snad ani nemohlo být tady, jak už je to dávno.

Po revoluci politické jsem však udělal ještě revoluci duchovní- sám v sobě, v mém srdci. Za jednu z  mnoha špatných stránek komunistů považuji ateistickou filozofii. V rusku přesvědčovali komunisté prostý lid (věřící v Boha) k ateismu takto: řekli lidem: běžte do kostela a modlete se o ten váš chléb vezdejší, a pak uvidíme....a tak lidé šli a modlili se v kostele jako vždycky a když potom vyšli ven, komunisté se jich zeptali: Tak co, máte chleba? Dal vám ten váš Bůh chleba? A prostí lidé řekli - ne nemáme. A tak potom komunisti přivezli před kostel nákladák chleba a řekli lidem: Tady máte.Vezměte si kolik chleba chcete. Tak kdo je lepší - my nebo Bůh!?? A prostí venkované odpověděli : Vy jste lepší...
Nebyli dost inteligentní, aby je mohli filozoficky porazit, a tak se stali ateisty , komunisty. Nezeptali se : A odkud jste vy vzali ten chleba? Můžete snad vyrobit mouku, vodu, sůl, ingredience chleba, ve vaší továrně??? NE, vy můžete jen vzít tyto věci a upéct je (za pomoci ohně- energie Boha), transformovat je. Ale složky jsou dány od Boha, musíte zasít, musíte mít osivo(které se nedá vyrobit), musí pršet a svítit slunce a teprve pak jde udělat mouka a chleba.
My jen bereme složky z přírody a používáme je k našim účelům, ale pokud je nepoužíváme pro službu Bohu, tak v podstatě krademe.

Takže ať jsme kdokoliv a ať je jakýkoliv politický systém, pokud nepoužíváme VŠECHNO pro službu Bohu, nemůžeme být dokonale šťastní.
Proto se lidé cítí tak trochu zklamáni, že se nesplnila jejich očekávání z revoluce. Musí nastat změna vědomí! To je ten klíč. Je čas na další revoluci , tentokrát tu trvalou- v našem pohledu na svět. A nejen pohledu, ale hlavně jednání.

Děkuji Vám za trpělivost.
Musím už jít vařit..... z ingrediencí od Boha,.....a pak mu to s láskou nabídnu k ochutnání na oltáři, a pak to rozdáme všem jako posvátné jídlo zvané prasádam (v překladu ze Sanskrtu prasádam znamená "milost") a potom vyrazíme slavit do centra Prahy zpíváním transcendentální (duchovní) vibrace:
Haré Krišna, Haré Krišna,
Krišna Krišna ,Haré Haré,
Haré Ráma, Haré Ráma,
Ráma Ráma, Haré Haré.

Zkuste to taky a uvidíte sami. Udělejte tu opravdovou revoluci...
Foto: Slavnostně ozdobený oltář v chrámu v Mayápuru, Indie. Šaty ve stylu Amora.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Myslíš si, že je třeba udělat změnu v současné civilizaci?

Ano , tak to dál už nejde. 52.4% (76)
Ne, vše je v pořádku. 8.3% (12)
Nedá se s tím nic dělat. 9.7% (14)
Něco je třeba změnit, ne všechno. 10.3% (15)
Je třeba změnit naše vědomí. 19.3% (28)

Komentáře

1 selenka-a-spol selenka-a-spol | Web | 6. června 2010 v 19:47 | Reagovat

pořadam soncelebrita tak se přihlaš je si chceš pls

2 Janinka Janinka | Web | 13. června 2010 v 10:26 | Reagovat

Děkuji za jeden z mála článků zde na blogu, který se dá číst...

3 Janinka Janinka | Web | 13. června 2010 v 10:29 | Reagovat

P.S. - nemyslím na tomto blogu, ale na Blogu jako celku, napsala jsem to trochu nesrozumitelně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama