Gurudás vypráví žážitky s Beatles

18. června 2010 v 10:44 | Gurudás |  Téma týdne
"All you need is Krishna", aneb jak se Beatles koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století seznámili s hnutím Hare Krišna a jak George Harrison pomáhal šířit zpívání mahá mantry po celém světě. Překlad na pokračování z autobiografické knihy Gurudáse Prabhu "Jeho příkladem - moudrost a důvtip A.C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupády."

7. The Beatles.

Beatles nám byli vesměs nakloněni. Často jsme se spolu bavili. Každý člen legendární kapely nás samozřejmě vnímal jinak. George si nás oblíbil nejvíc.



Johnem jsem navázal docela pěkný vztah. Rád jsem s ním debatoval. Měl evidentně filosofické sklony. Byl proti organizovanému náboženství, poukazoval na různá bezpráví, jichž se církve v dějinách západní civilizace dopustily. Kritizoval skutečnost, že kněží ve středověku prodávali odpustky. Měl za to, že náboženská horlivost spíše potlačuje než podporuje kreativitu. Snažil jsem se mu vysvětlit,
že opravdový duchovní život může kreativitu podpořit. "Pokud jsme kreativní pro Boha, výsledek bude věčný." Co se prodeje odpustek týče, nejsem zastáncem křesťanství, ale mám za to, že každý člověk který je na duchovní cestě má mít čisté úmysly. Existují jogíni a swami, kteří svou moc také zneužívají.

Pokaždé, když se mě John na něco zeptal , trpělivě čekal na mou odpověď. Cítil potřebu slyšet druhou stranu. Věděl, že kritický postoj sám o sobě nikam nevede. Pochopit jiné lidi je esencí života. Indiáni mají v tomto smyslu rčení: "Neodsuzuj nikoho, dokud neujdeš alespoň míly v jeho mokasínech."

S Johnem a Yoko jsem mluvil o všem možném. Nerad poslouchám věci, které nemají nic společného s Krišnou, ale vzpomněl jsem si,
jak jednou Šríla Prabhupáda ve svém pokoji musel poslouchat celé hodiny nesmyslnému klábosení nějakého stavebního inženýra. Vžil se do jeho situace a ptal se ho i zajímavé otázky. Byl trpělivý a zdvořilý. Lidské osudy mu nikdy nebyly lhostejné. Následoval jsem tedy
v jeho stopách.

Proslýchalo se, že John a Yoko se zajímají o makrobiotickou stravu. Když jsem se jednou v třetím poschodí Apple Records setkal s Johnem na chodbě
(šel jsem právě kopírovat texty bhajanů), prohodil jsem: "Slyšel jsem, že se ty i Yoko zajímáte o makrobiotickou stravu."
Usmál se a odpověděl: "Poslední dva roky jíme jen makrobioticky. Dělá nám to dobře."

"A vyzkoušeli jste deseti denní půst, jen o rýži?" zeptal jsem se.

"Ještě ne - nikdy nenajdu deset dní v řadě, abych si na takový půst udělat čas." odpověděl John.

"Vyžaduje to minimálně deset dní.
A je třeba se na to několik dní připravovat. Po půstu
to také trvá
několik dní, než se člověk, navíc s takovým nabitým programe jako máš ty, zase adaptuje", podotknul jsem.

John se začal zajímat. Ptal se, zdali jsem makrobiotickou stravu sám vyzkoušel. "Ano", odpověděl jsem, "poprvé v New Yorku v roce 1963. Někteří moji přátelé studovali makrobiotiku s doktorem Suzukim. Četl jsem knihu "Ty jsi Sepaku". Když se v Lower
East Side v New Yorku otevřely dvě makrobiotické jídelny, začal jsem tam pravidelně chodit. O několik měsíců později jsem prošel i desetidenním
půstem."

"A jaké to bylo? "zeptal se John zvědavě.

"První tři dni jsem si na půl misky hnědé rýže, půl litru vody a několik kapek sojové omáčky tamari musel zvykat. S jistou dávkou nostalgie jsem
vzpomínal na chutnější pokrmy. Škoda, že jsem tehdy nepraktikoval zpívání mahá mantry. Určitě by mi to bývalo pomohlo. Po třech dnech mi však
hnědá rýže začala docela chutnat. Bylo to prosté a lahodné jídlo."

John zádumčivě naslouchal.

"Na začátku se dny skoro vlekly;po třech dnech jsem však začal meditovat zcela bez problémů. Četl jsem, rozjímal, pojedl misku hnědé rýže a zapil skleničkou vody. Začal jsem se cítit lehčí, éterický. Byl jsem přirozeně rozjařený a veselý. Skoro jako když zpívám mahá mantru. Cítil jsem se skvěle!"

Johna celá věc zaujala. Ale měl naspěch. "Popovídáme si zase někdy jindy," řekl na rozloučenou.

Při dalších setkání jsme si samozřejmě povídali také o hudbě, o Chuck Berrym a starém rock and rollu. Jindy jsme vtipkovali. Byl bystrý, mírumilovný, cynický, loajální, měl ohromnou fantazii, nebál se říct co si myslí, uvažoval jako někdo, koho byste zkrátka rádi měli na své straně. Stýská se mi po něm.

Paul byl pracovitý a usedlý člověk; nejraději trávil volný čas s rodinou. Ačkoliv jsem s Paulovou manželkou Lindou Eastman - McCartney studoval
stejné gymnázium, nějak výrazněji jsem se s oběma nesblížil.

I Ringo mezi nás čas od času zavítal. Utrousil větu, usmál se a zase zmizel. Jednou chtěl vědět, jestli se také v příštím životě může reinkarnovat jako kočka. "Proč jako kočka?" zeptali jsme se. "Protože mám kočky rád" odpověděl a smál se. Pomyslel jsem, jak dlouho se duše musí v různých zvířecích podobách reinkarnovat, než se narodí jako člověk. Ale nechal jsem si své úvahy pro sebe.
George byl duchovně orientovanou osobností. Byl a zůstal mým blízkým přítelem.
Lidé v jeho postavení, s jeho slávou a penězi, se často chovají
panovačně a okázale. On však zůstal vždy sám sebou - prostý a jednoduchý. Byl přívětivý, citlivý, poctivý, skvěle uvažoval a hovořil, měl velmi vytříbený, osobitý smysl pro humor. Jelikož u nás
byl častým hostem, jedl s námi a zpíval s námi Hare Krišna, navázali jsme s ním dlouhodobé přátelství.

8. "Rádha Krišna Temple"

Trvalo to nějakou dobu, než si představitelé médií zvykli na skutečnost, že"Rádha Krišna Temple" byla v první řadě náboženskou hudební skupinou, kteráshodou okolností také zpívala a nahrávala. Nebyli jsme jen kapela, která se umístila v anglické hitparádě. Hráli jsme a zpívali v stále se měnícím obsazení (např. : "Bibhavatí se musí starat o mimino, takže nemůže přijít na vystoupení"). Před chrámem nás nečekaly davy fanoušků, nebrali jsme drogy, nežili jsme jako většina kapel v té době.
   Ale přesto jsme se ze dne na den stali známí po celé Anglii. Naše dva hity - Hare Krišna a Govinda - byly velkým úspěchem pro George. Stal se producentem nejprodávanějšího singlu Apple Records. Jeho přičiněním se velká mantra osvobození vryla do srdce miliónů lidí. George samozřejmě nahrával i vlastní oduševnělé, Krišny - vědomé písničky. Doslova stovky oddaných mne již oslovilo, abych Georgovi jejich jménem za jeho duchovní inspirací poděkoval.
Začali za námi chodit i novináři z britských hudebních časopisů.
  Jednou jsem takového napůl zvědavého a napůl skeptického novináře přijal ve své kanceláři v
templu:
Novinář: "Jak dlouho spolu hrajete ?"

Odpověď: "Někteří rok, jiní přišli teprve před dvěma dny."

Novinář: "Měníte své obsazení často?"

Odpověď: "Ano. Nedovolujeme mladým v celibátu chodit s námi hrát a zpívat do nočních klubů. Jsme v první řadě oddaní Krišny; žijeme prostým životem, jako mniši. Naše písničky jsou naše modlitby. Lidem se to líbí. Proto je naše Hare Krišna mantra tak populární."

Novinář: "Kdo vaší skupinu vede?"

Odpověď: "Můj guru, A.C. Bhaktivedanta Swami."

Novinář: "Který z vás to je?" (Ukazuje mi fotografii z desky Apple Records.)

Odpověď: "To je ten, jehož obrázek držíme na fotografii nad hlavou."

Novinář: " Aha. A také zpívá?"

Odpověď: "Pořád. On nás to totiž naučil. Ale vím kam míříte. Ano. Je stále s námi v našich srdcích. Ale na nahrávce s Georgem nebyl."

Novinář: "Kdo napsal vaši píseň?"

Odpověď: "Velký mudrc a světec Nárada Muni. Od té doby už je tradována přes 380 000 000 let.

Novinář: " Aha…chápu…"

O "Rádha Krišna Temple" se začalo psát v hudebních časopisech po celé Evropě. Vycházeli články i v zámoří. Přijeli za námi reportéři až odněkud z Egypta a Argentiny. Jedna italská filmová společnost nás s Mukundou nafilmovala, jak přecházíme přes Traffalgar Square. Jistý filmový producent za mnou přišel s nabídkou pro natočení scény filmu s Vanessou Redgrave
Dohodli jsme se na honoráři a jedné mlhavé, parné noci jsme spolu s čtrnácti oddanými točili zpívání Hare Krišna v docích londýnského East Endu. Ve zmíněné scéně Vanessu Redgrave někdo pronásleduje, ona se za nás schová, podá mi ruku a zase odběhne. Ani už si nevzpomínám, jak se film jmenoval. Nevím zdali byl vůbec v kinech.

Derek Taylor, který měl v Apple Records na starost vztahy s veřejností, nechal pronajmout velký stan a postavil ho na rohu Plimpton Street, poblíž Crystal Palace, kde měla probíhat reklamní kampaň pro náš nejnovější single "Govinda." Uvařili jsme samosy, rýži a sabdží. Desítky reportérů marně hledajících alkoholické nápoje se muselo spokojit jen s ovocnou šťávou. Jídlo se mnohým zpočátku moc nezdálo, ale když ho ochutnali, nemohli si ho vynachválit.
Derek Taylor náš pestrobarevný reklamní stan umístil také na mezinárodním rockovém festivalu někde v anglické vysočině. Setkal jsem se tam se starým známým, jazzovým zpěvákem Jonem Hendricksem. Rád nás viděl a s chutí s námi znovu přijal prasádam. Neviděl jsem ho od doby, co s námi naposledy přijímal prasádam v San Francisku, v roce 1967.

9. Top of the Pops

Koncem šedesátých let byl nejpopulárnějším pořadem britské televize BBC půlhodinový hudební show zvaný Top of the Pops. Sledovali ho všichni- mladí i staří. Tehdy v Anglii existovaly jen dva televizní kanály, BBC a ITV (Independent Television.)

Když jsme v Top of the Pops vystoupili poprvé, zpívali jsme Hare Krišna mantru jen tak, bez rekvizit. Všechno proběhlo hladce. Podruhé nás přišlo víc. Měli jsme další hudební nástroje a přinesli jsme také diapositivy Rádhy a Krišny, Bhaktisiddhanty Sarasvatího, Bhaktivinoda Thákura, Kishore dáse Babájí, Garudy, chrámů v Indii atd. Zařídil jsem s režií, aby diapositivy promítali v správném sledu.
Prostřeli jsme na pódiu indické látky, na které jsme se se zkříženýma nohama posadili do půlkruhu. Proběhla zvuková zkouška. Začali jsme zpívat. Tu se v klecích, které byly zavěšené nad námi, začaly nějaké lehce oděné tanečnice vyzývavě kroutit. S tím jsme nepočítali. Podíval jsem se na text posvátné Brahma Samhíty. Rozhodně to nešlo dohromady s disko tanečnicemi. Jakožto vedoucí skupiny a temple president jsem zdvihl ruku, načež všichni oddaní přestali zpívat.
"Nepotřebujeme tanečnice. Máte přece naše diapositivy!" ozval jsem se poněkud popuzeně směrem k režisérovi. Byl zticha. Nechápavě zíral.
"Tanečnice patří do každé show! Tak to je vždycky!" opáčil na mou adresu.
"Ale způsob, jak se kroutí naprosto neodpovídá atmosféře zpěvu našich modliteb!"
"Na tom už nic nezměníme, tak to zkrátka bude" řekl režisér, který si už začal rvát beztak prořídle vlasy.
"A co budete vysílat během těch čtyř minut místo nás?" odpověděl jsem rezolutně.

Obrátil jsem se na oddané. "Jdeme, balíme to", řekl jsem a vstal. Byli jsme na odchodu.

Režisér si uvědomil, že to myslíme vážně. Zbývalo jen deset minut do začátku vysílání.
Byl ochoten přistoupit na kompromis. Napadlo mne, že kdyby se někde našly látky jako sárí, mohly by se tanečnice do nich obléct a my bychom je pak naučili tančit "Swami-step".

Režisérovi se nápad líbil a po chvíli už rekvizitáři vyrukovali s dlouhými barevnými pruhy látek, které si tanečnice (za pomoci mátají Yamuny, Mondakíny, Janakí, Jyotírmají a Malati) v rychlosti oblékly. Ukázali jsme jim Swami-step, který vzhledem k jeho ladnosti a jednoduchosti snadno zvládly.
Pořad začal. Ohromný potlesk. Z odposlechů se ozval úvod k písni "Govinda",
začali jsem zpívat a hrát na různé nástroje. Byl to samozřejmě playback. Ale nám to vyhovovalo. Záběry skupiny "Rádha Krišna Temple" se prolínaly s obrázky Krišny. Tanečnice tančily ladně v rytmu Swami step. Byly skvělé. Vypadaly jako andělské bytosti. S rukama zdviženýma nad hlavou připomínaly pšeničné klasy, které se kymácejí ve větru starobylé sanskrtské modlitby. Všem se to moc líbilo, včetně režisérovi.

Na ulici mne často poté zastavovali lidé, kteří nás v Top of the Pops viděli. Časopisy o nás začali psát pravidelně. Zajímali se co jíme, v co věříme, kdy vstáváme atd. Mnoho mladých lidí k nám přišlo jen proto, že se o nás dočetli v nějakém časopise.

"Rádha Krišna Temple" byla celý rok na turné po Anglii a Evropě. Zpívali jsme jako předkapela
se skupinou The Fugs, s Joe Cockerem, Deep Purple a Quintessence. Byli jsme na festivalech nejen v Anglii, ale i v Holandsku, v Německu a ve Švédsku. Sporadicky jsme vystupovali
i v nočních klubech. V Hamburku jsme zpívali Hare Krišna mantru v klubu na neblaze proslulém Reperbahnu, kde několik let před námi zpívali také Beatles.

10. Burry Place č.7

Už na jaře 1969 nám začalo být jasné, že středisko v Betterton Street bude brzy pro osazenstvo téměř třiceti oddaných, včetně členů "Radha Krišna Temple", příliš malé. Většina oddaných v té době pocházela samozřejmě z Anglie. Ale Londýn je kosmopolitní město, a tak se k nám přidali mladí lidé z Francie, z USA (i veteráni z vietnamské války), Německa, Indie, Arménie a dokonce i z arabských zemí. Naše středisko začalo doslova praskat ve švech.

Začali jsme se rozhlížet po něčem větším.

V úvahu přišla dokonce i budova márnice z druhé světové války. Byl to objekt o dvou podlažích s ponurými, studenými místnostmi, kdesi v zapadlé uličce v londýnském East Endu. Ještě se tam vznášeli duchové mrtvých vojáků a civilistů. Když jsme shlédli pitevní stoly z nerezové oceli, s ohromnými otvory pro krev a odstraněné tkáně, úplně nám zatrnulo. Shodli jsme se, že tudy cesta k novému středisku a chrámu rozhodně nevede.

I v tomto případě George Harrison ochotně nabídl svou pomoc. Souhlasil, že ve veškerých jednáních s bankami ohledně úvěru či hypotéky, bude našim ručitelem. Šríla Prabhupáda to v dopisech ocenil.

Prohlédli jsme si několik objektů přímo v centru Londýna. Na naše poměry byly bohužel příliš drahé. Jednoho dne když jsem v dhoti, s oholenou hlavou a šikou, stál ve frontě u bankovní přepážky, mne oslovil člověk, zdali prý neznám nějakého Američana ze San Franciska, jménem Šyámasundara. Odvětil jsem, že se Šyámasunadarou  a dalšími oddanými z USA v Londýně už nějaký čas bydlím. Z toho člověka se pak vyklubal bývalý soused Šyámusundary, z dob kdy ještě žil v San Francisku na High Ashbury.
Řekl mi, že je makléřem v jedné renomované realitní kanceláři. Když jsem mu vyklopil, že právě hledáme nějaký dům k pronájmu v centru Londýna, přišel s ohromnou nabídkou. Šlo o dům na náměstí Bury Place č. 7. Byl ochoten nám dům se vším všudy okamžitě pronajmout. Za velmi rozumnou cenu.
  Šyámasundara, Mukunda a já jsme se na úzký pětipatrový dům, několik ulic od Betterton Street, šli podívat. Sloužil předtím společnosti, která vydávala Bible. Byl tedy již předurčen náboženským účelům. Velmi se nám zamlouval. Byl na ideálním místě, v samotném srdci starého Londýna. Smlouva počítala s pronájmem pro dvě osoby. Nás bylo téměř čtyřicet. Ale v té chvíli
jsme si s tím příliš nelámali hlavu. Šyámasundara nechal ze San Franciska  do Londýna poslat několik desítek fošen kalifornského červeného dřeva, kterými hodlal obložit budoucí chrámovou místnost. Chtěli jsme se tam nastěhovat co nejdřív. Ale přestavba domu měla trvat déle, než jsme si představovali.
 Shodou okolností v stejném roce John Lennon koupil venkovské sídlo v hrabství Buckinhamshire, poblíž zámku Windsor, asi hodinu autem z centra Londýna. Jednoho dne se Georgovi zmínil, jakou spoustu práce bude spravování celé usedlosti a přilehlého parku o 35 hektarech vyžadovat. Kde na to má sehnat lidi?
   George věděl o našich stísněných podmínkách v Betterton Street. Zeptal se tedy Johna, zdali by nás u sebe nechtěl alespoň načas ubytovat. Na oplátku bychom mu mohli pomoct při práci na usedlosti. John souhlasil. Za opravy a údržbářské práce nám nabídl ubytování a jídlo zdarma.
  
Sídlo Tittenhurst Park se jmenovalo podle jeho původního majitele, pana Tittenhursta, botanika a zahradníka, který tam také nechal postavit skleníky a školky, kde pěstoval všechny myslitelné druhy stromů a keřů, schopných přežít v drsném anglickém podnebí. Mnoho jich pocházelo z Asie a Severní Ameriky. Celé sídlo se rozprostíralo kolem hlavní budovy. Zahrnovalo velké louky, aleje košatých stromů, skleníky, dům pro zahradníka a jezírko s lekníny. Byl tam také dům
s mramorovým sloupovím a štukovanými stěnami, kterému se říkalo Galerie, ve kterém jsme se s ostatními oddanými na dvou oddělených podlažích usadili. V hale v přízemí jsme měli chrámovou místnost. K usedlosti patřily také lesy a ohraničené pastviny, kolem kterých se malebnou krajinou proplétaly malé cestičky. Na jedné pastvině žil i osel, kterého Lennonům daroval Derek Taylor.
Hlavní budova, ve které žili John s Yoko, byla na jakési výšině a bylo z ní vidět na celý Tittenhurst Park. Připomínala zámek, byla prostorná, uvnitř až překvapivě prostá. V obýváku s holými stěnami byl velký koncertní klavír a stará dřevěná zpovědnice. Okny a prosklenými dveřmi bylo vidět na široké schodiště, kterým se sestupovalo na rozlehlou louku.
   Kromě Šyámasundary a Tirthapady, kteří v Bury Place č.7 dohlíželi nad rekonstrukcí , jsme se do Tittenhurst Park přestěhovali všichni. Velmi brzy jsme se tam také zabydleli. Přes den jsme
u Lennonů pomáhali s prací na zahradě, ve sklenících i v domě, ráno a večer jsme v "Galerii" pořádali programy a kírtan.
   

11. Prabhupáda v Londýně

"Here comes the Sun". Tuto píseň napsal George Harrison po svém setkání se Šrílou Prabhupádou v roce 1969 jako věnování jemu. Prabhupáda je Slunce.

      11 Září 1969 měl Prabhupáda konečně přiletět do Londýna! Všechno jsme pro něj pečlivě přichystali. John Lennon pro Prabhupádu poslal na letiště luxusní limuzínu, která ho měla zavést do Tittenhurst  Park, kde byl Prabhupáda hostem Johna Lennona až do skončení rekonstrukce nového střediska hnutí Hare Krišna v Burry Place 7. Vzhledem k popularitě našich desek a zájmu médií o nás, i o osobnost zakladatele "fenoménu" Hare Krišna, jsme v salonu VIP letiště Heathrow uspořádali tiskovou konferenci. Židle byly rozestavené do půl kruhu a Prabhupáda si sedl do čela.
   Reportéři se ptali na obvyklé věci, jako význam nošení tilaku na čele atd. Pak se Prabhupády zeptali proč se nechá vozit v Rolls Roysu.
Prabhupáda odpověděl. "Jsem služebníkem Boha. Co On mě dá k dispozici pro Jeho službu, to také přijmu."
Pak se někdo zeptal, " Swamiji, za jakým účelem jste sem přicestoval?"
Prabhupáda okamžitě odvětil, "Přijel jsem, abych vás naučil to, co jste zapomněli: Milovat Boha."

V Tittenhurst Park jsme s Prabhupádem sdíleli ubytování asi sto metrů od hlavní budovy. Měli jsme všichni alespoň střechu nad hlavou. A byli jsme s Prabhupádem. Měl jsem tehdy zodpovědnost za londýnské aktivity hnutí Hare Krišna a proto jsem také trochu dohlížel nad prací oddaných u Lennonů. Snažil jsem se o oddané starat jak jsem se to naučil od Šríly Prabhupády. Někoho jsem povzbudil, někomu jsem pomohl a někoho opravil. Podle toho, co kdo právě potřeboval.  Snažil jsem se být důsledný, ale současně vstřícný.

   Za hlavní budovou byla takzvaná Galerie. Kdysi se tam konaly recitály komorní hudby. Byl to prostorný sál s mohutným krbem. Na dočasném oltáři byly obrázky Prabhupády, Bhaktisiddhanty Sarasavatího, Bhaktivinody Thákura a Gaura Kišora dáse Babádžího.
Nad nimi byl velký obraz Pána Čaitanyi a obraz Rádhy a Krišny. Přidali jsme také obrázek Čajtanyi s Nityanandou, Advaitou a Šrínivásem. Také jsme pro Prabhupádu vyrobili dřevěný vyásasan.
Jednou jsem se cestou z Galerie za naším domkem zastavil na malé pastvině, kde se pokojně pásl osel, darovaný Apple Johnovi a Yoki. Opřel jsem nohu o plot. Osel mi připomínal Ejóra, osla z pohádky Medvídek Pú. Civěl jsem na něj a on na mne; já zpíval džapu a on poslouchal.
Prabhupáda bydlel se svým asistentem Purušotamem v domku s malou kuchyňkou a ložnicí v přízemí. V poschodí měl Prabhupáda pracovnu kde přijímal návštěvy. Domek nabízel jen jednoduše zařízené prostory, nicméně Prabhupáda byl spokojený. Mohl dál psát a zpívat se svými milovanými žáky. Procházel se po tittenhurtském panství a vysvětloval mi, jak
je příroda nejvyšší emanací Krišny, a jak může každý, pouhým pozorováním přírody, být blíže k Pánu Krišnovi. Vedl ranní i večerní programy a pravidelně dával přednášky v chrámové místnosti v budově Galerie.
         

12. Prabhupáda s Johnem a Yoko

Rozhovory Šríly Prabhupády s Johnem Lennonem, Yoko Ono a Georgem Harrisonem (rozhovory si lze přečíst v publikaci vydavatelství BBT "Vědecké Poznání Duše." pozn. překl.), proběhly v malé pracovně v prvním patře domku pro služebnictvo v Tittenhurst Parku. Nějak jsem se tam vtěsnali i my - Mukunda, Šyámasundar a já. Prabhupáda byl jako vždy nesmírně přívětivý a vřelý. Všichni se v jeho přítomnosti cítili poctěni.

Yoko Ono: "Pokud jsou všechny mantry jména Boží, nesejde na tom je-li mantra tajná či veřejná. Obojí jsou jména Boží. Zpívat tu či onu mantru vyjde na stejno, nebo snad ne?   
Šríla Prabhupáda: Existuje rozdíl. V lékárně se prodávají různé léky na různé nemoci. Potřebujete-li lék na předpis, musí vám ho lékař nejdříve předepsat. Jinak vám ho lékárník nevydá. Když půjdete do lékárny a řeknete, " jsem nemocný, dejte mi nějaký lék", lékárník se vás zeptá na recept. Všechny šástry neboli Písma předepisují v tomto věku Kali zpívání Hare Krišna Mahá mantry. Veliký učitel Čaijtanya Maháprabhu, kterého považujeme za Boží inkarnaci, její zpívání rovněž předepsal."
John se zeptal na to, jak rozpoznat opravdového duchovního učitele. Prabhupáda řekl, že najít opravdového guru je velmi vzácné a že je nutné gurua také ohodnotit, jako se ohodnocuje žák.
Když setkání skončilo, John a Yoko sestoupili po úzkém schodišti do přízemí domku. Zaslechl jsem, jak Yoko Prabhupádu chválila za jeho poctivost a jednoduchý styl života. Řekla Johnovi, "Nemám dojem, že bychom mohli žít tak jednoduše, myslíš že bychom i my tak mohli žít?" John odpověděl, "Tak jednoduše jako Swami určitě ne!"

Dovětek překladatele
Zde končí překlad na pokračování "Gurudás vypráví - Aneb kterak se Beatles seznámili s Hnutím Hare Krišna a kterak George Harrison pomáhal šířit zpíváni Hare Krišna po celém světě". Yoko Ono si prý nakonec s oddanými přestala rozumět a byla ráda když se s Tittenhurst Park odstěhovali do Burry Place. 16 prosince 1969, za přítomnosti Šríly Prabhupády, byl v nově rekonstruovaném domě v Burry Place 7. slavnostně vysvěcen nový chrám hnutí Hare Krišna a současně instalována Božstva Rádha - Londoníšvara.
Začátkem sedmdesátých let John a Yoko pozvali oddané Krišny do Montrealu k nahrávání známého singlu "Give Peace a Chance." (Prabhupáda Lilámrita Satsvarúp Dás Goswami).
George Harrison zůstal v kontaktu s oddanými v Anglii a začátkem sedmdesátých let nechal koupit a renovovat panství v obci Letchmore Heath poblíž Londýna. Panství s velkou vilou postavenou v tudorském stylu, s rozlehlými pozemky, poli a přistavěnými budovami dostalo jméno Bhaktivedanta Manor. V polovině sedmdesátých let nechal George v Paříži pronajmout celý činžovní dům v blízkosti proslulých Champs Elisé. Jeho nahrávka "My Sweet Lord", s refrénem Hare Krišna, se stala evergreenem napříč generacemi.

Mukunda, Šyámasundar a Gurudás se s Georgem Harrisonem setkávali pravidelně. George a oni zůstali přátelé - až do smrti. George opakovaně navštívil chrámy ISKCONu v Indii a kde mohl, tam
zpíval s oddanými Hare Krišna. George Harrison opustil tento svět se svatým jménem pána Krišny na rtech.


Toto je píseň George Harrisona o Krišnovi. Je to slide show s fotkama Krišny doprovázené písní My Sweet Lord.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Myslíš si, že je třeba udělat změnu v současné civilizaci?

Ano , tak to dál už nejde. 52.4% (76)
Ne, vše je v pořádku. 8.3% (12)
Nedá se s tím nic dělat. 9.7% (14)
Něco je třeba změnit, ne všechno. 10.3% (15)
Je třeba změnit naše vědomí. 19.3% (28)

Komentáře

1 Zwonda Zwonda | Web | 18. června 2010 v 10:59 | Reagovat

ahoj koukneš na blog.Chceš být Affs??Jestli jo tak pod dessem je odkaz na new Affs!Tak se zapiš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama