Příběh chlápka jménem Joe

24. května 2010 v 16:37 | Čandramauli Svámí |  Téma týdne

Příběh chlápka jménem Joe

Ta zima byla chladná, ale ne víc než obvykle. Před pár dny právě zabili Kennedyho.

Joe a Dolly byli takoví obyčejní rodiče ze šedesátých let. Joe pracoval v místní továrně v Youngstownu, pomáhal dodávat vládě ocel pro zbraně a vozidla používaná ve Vietnamu. Dolly byla v domácnosti, uvázaná k tříleté holčičce jménem Robyn. Pak se to stalo. Ve 2:30 ráno, když sněžilo jako blázen, praskla Dolly voda. Začala rodit a o čtyřicet minut později…prásk! Téměř šestikilové dítě. Jmenoval se Joe. Jeho matka řekla: "Tohle dítě teda bude něco." Kdyby jen věděla, jakou pravdu bude mít.


Chodil jsem do místní školy a dělal jsem všechny ty normální klučičí věci. Byl jsem dobrý na sporty, ale brzy mě to přestalo bavit. Nikdy jsem si nechtěl hrát na kovboje a indiány nebo na lupiče a četníky, ale nemohli mě udržet pryč od lesa. Chodíval jsem tam mluvit s větrem a se stromy, po celé hodiny, jen já sám. Když jsem vyrostl do statnosti a neohroženosti, máma řekla: "Měl bys být kazatelem." Člověče! Stále se k tomu vracela. Ale Bůh mi byl ze všeho nejdál, nebo alespoň jsem si to myslel. Možná to byl jen ten křesťanský Bůh, v jehož cestu jsem nevěřil.

No, víte, z domova jsem odešel v sedmnácti. "Jsem chlap a musim vocaď." Páni, já znám Boha, Hari Krišna musel být se mnou, ale já si to nikdy pořádně neuvědomil, až jednoho dne v nevadské poušti. Byl jsem hladový, osamělý, spálený sluncem a krvácel jsem, podíval jsem se do nebe a zakřičel: "Bože, jestli tam nahoře vážně jsi a díváš se dolů, potřebuju odvézt tady z té pouště a je mi jedno kam." Další věc, co vím, je, že jsem se podíval dolů na silnici a tam přijížděl náklaďák, který za sebou vlekl loď. Ze všech věcí, které tady byly v poušti k vláčení. Takže, Bůh mě dostal z téhle šlamastyky, ale já stejně zapomněl na to všechno, jak jsem se na chvíli stal Božím dítkem. Vrátil jsem se zpět do Ohia, oženil se a založil svou malou rodinku.

No, hádejte co? Jedné noci jsem se předávkoval LSD a modlil jsem se, ať už to přestane. Když se to stalo, poděkoval jsem Pánu a zase zapomněl. Vánoce v osmdesátých letech, to bylo něco. Ztratil jsem práci. Podpora pro nezaměstnané se ještě nezačala vyplácet. Byl Štědrý večer a Sharon byla naštvaná. Jsem na mraky a ona chce vědět, odkud seženeme peníze na vánoční dárky, na které jsme již zaplatili zálohu. Já nevím a jsem vážně úplně na hadry, abych se o to vůbec trochu zajímal. Ale protože se po mně pořád vozí, navrhnu, ať se pomodlíme. A uděláme to. "Říkám si, že takhle mi to nikdo nebude moci mít za zlé, když to nevyjde, můžu to dát za vinu Bohu." Ale ne. Bůh mě nenechá takhle se z toho dostat. O dvacet minut sem přichází dlouho ztracený strýček Bob. Vejde dál, hodí na stůl obálku a odejde. Jediná věc, kterou řekl, byla: "Myslel jsem si, že byste to mohli na něco použít." Bác! A je pryč. Tak jo, otevřeli jsme dopis a sakra jestli tam nebylo přesně akorát peněz, abychom mohli získat ty hračky pro děti, na které jsme složili zálohu. Zvláštní shoda okolností? Jo, ano, správně. No, vlastně se tím projevil Bůh.

Hej, tohle je vážně život jak na tripu, protože jsem pořád zakoušel tyhle zkušenosti s Bohem. Ale až doteď, hm, nebo asi tak rok zpátky, jsem ho pokaždé odepsal. Jako v tu dobu, co jsem ve vězení a kážu bibli. Teď nečtu bibli, a o moc méně jsem o ní věděl na to, abych mohl kázat. Přesto jsem tady a kážu, jako bych tuhle knihu četl celý svůj život a říkám těm chlapíkům: "Jestliže chci jít domů, jediné co musím udělat, je požádat Boha, s láskou a oddaností." Potom druhý den mě někdo přesměruje k Bhagavad-gítě. Čtu a učím se a její učení na mě vážně zapůsobilo. Hltám ji. Zdá se mi, že ji nemůžu číst dost rychle. Toho večera jsem znovu kázal. Teď si dávám po částech Gítu zpět do bible. Nakonec se všichni tiše modlíme. A dalšího dne mě zavolají dopředu. Bum! Nechají mě jít. Ale já úplně na Boha zapomněl a zkusil to po svém. Napadlo by tě, že po 28 letech dělání si věcí po své, bych se už mohl naučit, že to takhle nefunguje. Ale hej! Kdo jsem, abych posuzoval svůj život?

No, takže jsem zase zpátky ve vězení. Vidíš, nefungovalo to. Měl jsem být kazatelem, jak říkávala moje máma. Je to míň nebezpečný než prodávat drogy na koncertech "Dead". Tak jsem dnes vytáhl ty rok staré noviny a co říká můj horoskop: "Najdi svou duši." Ok, jdu za vězeňským kaplanem a říkám mu: "Hej, člověče, já chci být Hari Krišna. Komu mám napsat?" Dal mi dvě adresy, jednu do města Columbus v Ohiu a jednu do Chicaga. Tak teď už jsem na cestě a frčím v náklaďáku.

Ta dívka v Columbu, Džagannátha Prija, mi poslala poštou výtisk Gíty zdarma. Jů! Čtu každý večer. Čtu, modlím se, zpívám, čtu, modlím se a zpívám. Právě jsem se pomodlil, aby Pán laskavě pohlédl mou cestou ještě jednou…a bingo! On to udělal - Svámí Čandramaulí. Usmál se na mou bezcennou kůži a poslal mi tři knihy Šríly Prabhupády a růženec na modlení. Ó, počkej…to bych ti měl říct. Než jsem opustil jedno vězení, abych přišel to toho, kde jsem teď, někdo mi ukradl z batohu Gítu. Takže, když jsem se dostal sem, byla pryč. Ó, chlape, šílel jsem. Žádná Gíta. Co teď budu číst? No, ať je požehnán Čandramaulí Svámí, protože mi poslal novou spolu s časopisem Back to Godhead (Zpátky k Bohu) a Naukou o seberealizaci. Všechno od Jeho Božské Milosti Bhaktivédanty Svámího Prabhupády. Jů! Teď se modlím, zpívám a čtu. Snažím se naučit se všechno, co můžu, o Pánu Krišnovi, Gítě, Védách a Jeho Božské Milosti.

Toto poselství změnilo můj život, naprosto. Nikdy bych nebyl takový jaký jsem bez práce Šríly Prabhupády. Nemyslím si, že bych někdy mohl pochopit, proč Pám učinil, co učinil, nechal mě žít skrze věci, které jsem prožil, a odebral mě z pocitu bezpečí u mé ženy a dětí. Nevím, jak dobře to přijmou, když začnu chodit po ulicích prodávat Pána Krišnu místo drog. Ale já vím, že za to všechno, co pro mě Bůh udělal, je to ta nejmenší věc, co můžu udělat já. A bez lásky Šríly Prabhupády bych se asi nikdy nezměnil. Dál bych byl na drogách, dokonce i ve vězení, poflakoval bych se a pořád vyváděl. Ale teď se nechci dívat ani na televizi.

Kéž je požehnán Jeho Svatost Čandramaulí Svámí! Dostal jsem od něho dopis a v něm mi řekl, že bych měl kázat a učit, co nejvíc můžu to, co znám o Krišnovi a o opravdovém způsobu života. 
Jestli mám strach? Jo! Nemůžu lhát. Mám. Ale víš co? Bál jsem se, když jsem otevřel tu první stránku. Teď mám oholenou hlavu. Všude u sebe nosím růženec a vždycky sebou mám svou Gítu nebo jinou knihu. Nejdu stejnou cestou jako každý jiný a někteří se na mě dívají, že jsem blázen nebo tomu nemohou uvěřit. Ale jsou tu i tací, kteří jsou zvědaví a já nešetřím dechem, když začneme mluvit o Pánu nebo cestě "dharmy". Pokud vydechnu naposled, když budu mluvit o Pánu Krišnovi, alespoň budu vědět, že jsem se pokusil vrátit to, co jsem 34 let považoval za samozřejmost.

Pán byl a je velice laskavý k tomuto nafoukanému, drogy prodávajícímu, ženy lovícímu a hazardní hry hrajícímu idiotovi. Ale říká se, že Pán dává na hlupáky pozor. Člověče, před Šrílou Prabhupádou jsem byl a ještě pořád jsem takový hlupák. Teď už jen nejsem tak ohromný hlupák, jaký jsem býval. Mám před sebou dlouhou pouť, kterou musím ujít na této cestě, na niž jsem zatím jen vkročil, a když trochu ujdu, znovu si našlápnu a půjdu dál. Dokonce i když Pán říká, že upřímní oddaní k němu dospějí, myslím, že bych rád absolvoval ještě pár cest navíc tady na bitevních liniích a možná odtáhl některé raněné duše zpět za bitevní čáru. Hluboko ve svém srdci vím, že když jsem tady, mohu pomoci modlitbou, zpíváním a opěvováním slávy Pána Boha, Hare Krišny. Mohu vidět vlny, přestože nemohu dohlédnout na břeh. Má víra roste a sílí každým dnem. Mohu jen doufat, že Pán pohlédne na tento bezcenný pytel kostí a i když se neusměje, že by snad mohl přikývnout.



A tak, když každý den vstávám, abych nabídl své modlitby a jídlo a poděkoval Pánu Krišnovi za svět, ve kterém žiji, vím, že to je další den, abych získal přikývnutí. Děkuji Pánu za Šrílu Prabhupádu, který to udělal možným skrze svou nezměrnou lásku k lidstvu. Protože díky jeho očím vidím a jeho ruka napsala slova, která mě vedou. Říkají, že slepý povede slepého. Vím, co to znamená, a když chceš světlo, musíš jít cestou, která je osvětlená.

Chvála tobě, Šrílo Prabhupádo, a kéž všechny generace, které přijdou, ti přinesou obětiny s láskou a soucitem, který jsi nám dal ty. Kéž tvůj plamen vždy jasně hoří.

(z knihy Holy Jail od Čandramauli Svámího)
Přeložila a editovala Džalangí déví dásí
http://harekrsna.cz/cvs/2010/pribeh_chlapka_jmenem_joe
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Myslíš si, že je třeba udělat změnu v současné civilizaci?

Ano , tak to dál už nejde. 50.7% (76)
Ne, vše je v pořádku. 9.3% (14)
Nedá se s tím nic dělat. 10.7% (16)
Něco je třeba změnit, ne všechno. 10% (15)
Je třeba změnit naše vědomí. 19.3% (29)

Komentáře

1 cooKie * cooKie * | Web | 24. května 2010 v 16:47 | Reagovat

páání, to je dlouhé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama